All photos are under © COPYRIGHT by Jan Chochole

Být, či nebýt fotograf?

V roce 2017 se povedlo nafotit pár hezkých svateb, většina z nich byla přijímána na poslední chvíli, a nebo maximálně měsíc předem, co si pamatuji. Celkově jsem vyfotil nejvíce fotek za posledních 9 let nazpět. Vygeneroval z focení, nejenom svatebního, nejvíce peněz a to všechno se hrozně hodilo. V roce 2017 jsem si totiž usmyslel, že opustím systém Canon a přejdu na systém Sony. Nakoupil jsem tedy nějaká skla a hlavně Sony Alpha A9. Pro svatebního fotografa, zaměřujícího se na momentky, snad ani nemůže být lepší foťák!

Rok 2018 měl být tedy "nakopávací". Nové stroje, nová skla, nové možnosti...

Už v únoru jsem měl objednávky na více svateb, než za celý předešlý rok. Našel se dokonce pár, který byl z druhé půlky republiky, čili mé jméno už se šířilo napříč republikou. Vyhrál jsem nabídku, ačkoliv slečna psala i mému známému, který podle mě fotí o něco lépe. No prostě měl to být Rok s velkým R co se týká focení.

Kdo ví, třeba bych se už v roce 2019 dokázal uživit focením, běhalo mi tehdy hlavou.

Začalo to slibně, testy A9 dopadly na výbornou, rychlý foťák na úrovni zrcadlovky, skvělý výkon i za špatných světlených podmínek a tak dále... Dokonce jsem se na první svatbu dostal neplánovaně už v únoru...

Jak rapuje Paulie Garang v songu Nádech: "Pokud si chtěl Boha někdy rozesmát, pověz mu vo svejch plánech...."

Rok 2018, 30 let, vcelku zdravý chlapík, který hubnul na svoji svatbu. Duben, první svatba za pár týdnů a zrovna ta moje.  Najednou zápal plic, poctivé stonání doma, všechno vypadá zaléčeno, záchranka, hospitalizace, zánět a je to. Všechno padá jako dům z karet. Když leží člověk v nemocnici s diagnózou zánětu na srdci, je to cca 40 dní antibiotik pod dohledem lékařů. No a to není vše. Přichází ortel. Operace........ na srdci. Vrací se zálohy, volá se, omlouvá se, vysvětluje se, focení v roce 2018 se odsouvá na druhou kolej, teď jsou jiné priority.

Zkoušíš pochopit proč zrovna ty. Nějak to nejde moc do hlavy, ale prostě to přijmeš. Nic jiného nezbývá.

Vracím se domu, po operaci je to klasicky 2 měsíce klidového režimu. Fajn, aspoň bude čas na fotku, si možná říká každý z vás. Když už to chtěl dělat, tak alespoň má čas se tomu věnovat a rozvíjet se. Jenomže já o focení, tak nějak, ztratil zájem.

Najednou.... už to nebylo ono.

Člověk má doma, pro spousty lidí, techniku za kterou by možná i vraždili, ale mě to najednou tak nějak omrzelo. Stojím na křižovatce, říkám si proč jsem si za to radši nekoupil nové auto, nebo aspoň to staré o kterém sním. Říkám si že je to blbost, auto přinese jenom chvilkovou radost, kdežto foťák má neomezené možnosti. Tu radost je schopen rozdávat kontinuálně po celý rok (o tom ale později).

Ale jako každý koníček i něco žere. Moje Kristýnka by vám o to mohla vyprávět a děkuju jí že i přes to všechno drží se mnou. Dneska je to hlavně ten čas strávený za počítačem, protože ani zákazníci, ani vy ty fotky nechcete vidět surový, neupravený. Nejsme na to už zvyklí. Dnešní vnímání je posunuto úplně někam mimo. Ano, dá se udělat krásná fotka jako z pohádky, ale to vyžaduje doopravdické mistry. Lidi kteří tím doslova žijou, je to jejich jediný zaměstnání, lidi kteří to dělají doopravdy dlouho, kteří pro to mají cit a taky čas. Čas hrát si s věcmi... odrazkami... blesky... a tak dále... a tak dále. Těch už ale mnoho asi není. Proč? Protože to chce prostě čas a kdo z nás ho má dost? Pro ty ostatní je tu Adobe Lightroom a Photoshop (či jiné programy). To jsou ty kouzelné věcičky za které vlastně platíte tu velkou sumu. Fotit se dá vlastě i na Canon 350D, ale potřebujete dobrou optiku a pak to ještě prohnat přes "photoshop".

Zvážil jsem to, jdu do toho, zkusím to. Prostě se nějak profotím. Musím, dlužím si to, chci to. Nejde to. Depka. Hovory se sebou, s přátely. Nové pokusy. Tápání.

Tehdy jsem vlastně nevědomky nafotil svůj první projekt. V lázních, v Poděbradech. Foťák jsem si tam vzal spíš ze zvyku a abych měl co dělat kdybych se nudil. Sony A7 II a 2 skla. Výsledek? Vydržel jsem tam 5 dní (lázeňská léčba nebyla nic pro mě). Odjíždím s pocitem že to možná nepůjde. S foťákem jsem šel ven jenom 2x. Jsou věci které se nemají lámat přes koleno. Fotky zpracovány až 3 měsíce po vyfocení a projekt pojmenován "Být, či nebýt fotograf".

Kdo je hňup? Ty nebo já?

Ztracený, dezorientovaný.

Zmatek

Svítá? Bude někdy líp?

Svíta.

Potřebuješ pevný základy.

Prodávat to teď hned nemá úplně cenu, všechno co mám už svoji nejvyšší hodnotu ztratilo a jestli to prodám teď, nebo za rok už ve výsledku není moc rozdíl.

Takže chodím dál, fotim, peru se s tim.

Svatby

Moje milované svatby.

Pamatujete jak jsem říkal že foťák je schopen opakovaně dávat štěstí? Tak tady ho máte.

Začínám zvolna, na bráchově svatbě, fotim si jen tak pro radost a spíš si to užívám, než že bych fotil. Snažím se soustředit na babičky a dědu. Na louku foťák ani neberu, obřad a to okolo bude stačit. Pak se bude už jenom slavit, na práci fotografa jsou tu jiní.

Další na řadě a jediná svatba kterou jsem neodvolal. Konečně jsem se doopravdy těšil na focení. I když nebudu fotit celý den, tak alespoň do příjezdu na místo obřadu. Svatba bratrance.

VAU! Paráda!

 Zjišťuju že prostě fotit chci. Pevná půda pod nohama, říkám si. No byl to trochu boj, ale dal jsem to, s výsledkem jsem byl vcelku spokojen.

Zvoní telefon, dozvídám se že kamarád slíbil 2 svatby na jeden den. Přijímám výzvu a odsouhlasím focení (cca 6 hodin). Po operaci na sebe musím dávat větší pozor. Odjíždím na svatbu úplně nadšený, minule u bratrance šlo vše jako po másle. Není se čeho bát, batoh utáhnu, lehce pobíhat a vtipkovat taky zvládnu. Nikdo tam netuší že nejsem tak úplně obyčejný. Nikomu to ani neříkám. Obávám se toho aby si pak nevšímali více mě, tomu co se se mnou děje a tak. Jsme tu kvůli svatbě. Bohužel se ne vše povedlo tak dokonale jak já bych chtěl, ale doufám že i přes ty zádrhele jsou klienti spokojení, tak jak psali v recenzi.

Je to rok, co jsem si myslel že se mi otevírá nový svět a je to půl roku co se mi změnil pohled na ten svět.

Sám ani nevím proč to píšu, ale potřebuji to dát ze sebe ven. Možná je to i takové upozornění těm, co si mě chtějí objednat. Už nejsem takový magor a nemůžu si dovolit tam běhat celý den jak blázen. Musíme to brát trochu s klidem. Letos jsem ale na svatbě konečně viděl jiného fotografa než mého kamaráda Vaška. Troufám si říci, že bych si mohl sedat tak často jako oni, dávat si ty pauzičky a neřešit co se děje okolo, ale já nemůžu. Musím se tam někde pohybovat a snažit se zachytit ty prchavé okamžiky.

Je možné že kvůli mě budete muset i trochu zpomalit. Už po mě nemůžete chtít dlouhé běhání, rychlý výstup několika pater atp. Prostě pokud chcete akčního fotografa, musíte hledat jinde.

Můžu ale říct, nespěchejte za každou cenu. Ten den na který si mě objednáte je hektický, rozhodně neběží tak jak si ho naplánujete. Je to den D, den který si máte užít.... ne že vám někdo diktuje, aby jste to zrychlili, jenom kvůli tomu aby se konečně najedl, konečně posadil, konečně napil, konečně... cokoliv.

Bude rok 2019 a máme tu nový začátek. “Happy end” zarucen. Bude mi 31, budu se ženit, budu fotit, budu žít!

Tak mi držte palce a budu se na Vás těšit.

  • My dva po výškrabu na Malou Skálu.

    Děkuji že jste to dočetli až sem.

Leave a comment